Klepačov u Blanska - neoficiální webové stránky

O Klepačově - Historie obce

Historie obce

První známá písemná zpráva o Klepačově je z Lenního archivu z roku 1532, kdy byl jako pustá ves připojen ke statku Blansko. Obnoven byl před rokem 1718 a jeho rozvoj byl úzce spjat s výrobou a zpracováním železa v údolí na soutoku říčky Punkvy se Svitavou.

Vzdělání je základem kulturního života. Odedávna chodily děti z Klepačova do školy v Blansku. Po dlouholetém úsilí občanů byla 1. března 1900 otevřena na Klepačově jednotřídní škola jako expozitura blanenské školy pod řízením ředitele Michala Kráčmara. Prvním učitelem byl František Vendolský. V jedné třídě bylo tehdy 86 žáků všech ročníků. Samostatná obecná škola byla zřízena 1.9.1909, učitelem byl Jan Bažant. 1.5. 1911 byla ustanovena dvoutřídní škola. Déle než deset let působili na škole učitelé Jan Bažant - 14 let, František Češka - 19 let, Jaromír Syrový - 19 let a Jaromíra Poláková - 21 let. Škola byla jako samostatná zrušena r. 1979, dva roky do ní jezdili žáci dvou tříd z Blanska, r. 1981 byla zrušena úplně. Od roku 1982 jí využívala Zvláštní škola jako elokované pracoviště. Ještě jednou se do ní vrátili žáci 1. - 3. p.r. a to v letech 1989 - 1992, když se v obci prováděla výměna vodovodního řádu a zaváděla se kanalizace. Dnes je ve škole firma Pyrotek. Viz fotogalerie.

V letech 1878 - 1920 působil na Klepačově čtenářský spolek, který položil i základy místní lidové knihovně. První ochotnická divadla se hrála již v druhé polovině 19. století na primitivním jevišti. Vyšší úroveň zaznamenalo divadelnictví v novém sále Potravního dělnického spolku od r. 1908. V letech 1913 - 1914 tu působil pěvecký spolek, v letech 1902 - 1914 pak i spolek hudební. Klepačovští divadelní ochotníci pracovali při tělovýchovné jednotě a v některých letech sehráli 4 - 6 divadelních přestavení ročně. V r. 1932 klepačovské divadelnictví vyvrcholilo uvedením Blodkovy opery V studni, kterou režíroval Josef Štěpánek a dirigentem byl Jindřich Dryšl. Oba se v dalších letech proslavili v činohrách, operetách i operách blanenského ochotnického divadla. Dlužno připomenouti, že klepačovskou rodačkou je herečka a pedagožka JAMU v Brně - paní Miroslava Jandeková. Činnost místních ochotníků skončila r. 1960.

Od r. 1948 do r. 1975 byl činný Soubor klepačovských žen, který v různých soutěžích získal řadu cen a uznání. Soubor vedla paní Marie Klímová. V letech 1974 - 1979 působil na Klepačově estrádní pěvecký soubor Bolehlav, původně ryze mužský, později obohacený o ženy. Jeho vrcholem bylo scénické pásmo o Karlu Hašlerovi nazvané „Ta naše písnička česká“. Významné místo v kulturní, osvětové a společenské činnosti zaujímá Sbor pro občanské záležitosti, jehož zakladatelem byl r. 1958 pan Josef Štěpánek. Do dnešního dne SOZ pracuje a připravuje řadu akcí pro naše občany. Významný podíl na kultuře měly vždy školy. Nejprve Základní škola a od r. 1989 i mateřská škola, které připravovaly k různým příležitostem kulturní programy a vystoupení dětí.

Ukázka z knihy Vlastivěda moravská

Klepačov (na Klepačově), ves ze dvou částí, Dolního a Horního Klepačova. Část horní osady, vysoko na kopci, jsou dvě řady dělnických domků, z nichž pravá strana nazývá se "Starou stranou" a byla původním osídlením. Dle tradice lidu bývala zde samota, v níž bydlel hajný Klepárník (Klepač), dle něhož prý jméno obecní. Tolik jest jisto, že ves vznikla za druhé polovice 18. stol, rozdělením a vykácením lesů mezi dělníky, jimž zde vystavěny domky, které splácením přecházely do majetku jejich. Druhá, protější řada domků slove "Nová strana" a byla založena r. 1826. Dolní Klepačov rozkládá se v úzkém údolí Punkvině a počíná se velkou moderně zařízenou restaurací při ústí Punkvině do Svitavy, kteráž jest zde překlenuta dvěma železnými mosty. Odtud pokračují rozsáhlé železářské závody, spojené vlečnou drahou, náležející společnosti dříve "Daněk, Breitfeld a spol.", a to proti vodě: ředitelství, vrtárna, Mariánská huť, strojírna až k místu, kde ze žlebu odbočuje silnice k Lažánkám. Tato část Klepačova jakož i domy okolní, patřící do katastru vesnic Těchova, Olomučan a Lažánek, nazývá se A r n o š t o v e m. Na konci Horního Klepačova zbudována jest r. 1898 pěkná škola za 12.000 zl., a r 1900 zařízena dvojtřídní expozitura z Blanska. Uprostřed návsi jest malá kaplička. K obci přináležejí také "Kuklovna" v Olomučanech a dva domky v údolí řeky Svitavy.

R. 1793 bylo zde 39 čísel s 257 obyv., nyní 83 čísel s 593 obyv., mezi nimi 18 Němcův a 8 Srbův. Do obvodu obecního náleží 260, 75 ha půdy v tratech, nejvíce lesích panských. Farou a poštou náleží do Blanska. S návsi Klepačovského je nejkrásnější pohled na údolí řeky Svitavy. Jednotlivé obce vidíme zde zmenšené, jakoby uměle na plastické mapě usazené až k Doubravici. Po levé straně šíří se mohutné pásmo lesnatých Hořických kopců, na pravé znenáhla vystupuje planina Drahanská. Na severním obzoru nápadny jsou osamocené Chlumy, v dálce pak z lesů vyčnívá starobylý Letovský zámek.

Prameny: Jan Knies: Vlastivěda moravská, Vydal Vlastivědný spolek musejní, Brno, 1902, s. 110-111

Ukázka z knihy Od kojálu vítr fouká

Strašidelný pes

Před mnoha lety žil v Klepačově nějaký Novotný. Ten uměl krásně povídat! Zvláště o strašidlech - říkával, že ho kolikrát pěkně vystrašila. Ale vždycky šťastně unikl. Zamlada pracoval Novotný v Rudici, kde se dolovala hlinka. Vracíval se z práce až večer, často za tmy. Jednou šel zase tak pozdě. Nadešel si proto lesními pěšinkami. A jak jde tou černou tmou, najednou vidí před sebou nějaké světýlko. Bylo dost velké a pořád před ním poskakovalo. Povídá si: „Copak to je?“ To asi někdo přede mnou jde. Tak si pospíšil. Chtěl toho chodce dohonit, aby šli spolu a bylo jim veseleji. Vtom se mu zazdálo, že to světlo snad nikdo nenese. Že jen tak samo běží. Tak se zastavil a hrábl před sebe holí. A vida – máchl do prázdna! Těsně před ním byla jáma, takové dolisko jako studna. Nahnul se a podíval se. Bylo to takové třasovisko plné vody. To víte, že se pořádně lekl. Ještě větší hrůza ho měla čekat – světlo se před ním znenadání změnilo ve velikého černého psa s ohnivýma očima. A ten pes zařval: „Čert ti dal nos!“ a ztratil se. Strachem polomrtvý Novotný ani nevěděl, jak se potom dostal domů.

Hadova studánka

V lese nedaleko Klepačova bývala studánka – říkalo se jí Hadová. Vedle ní totiž stával veliký starý strom, v jehož koruně lidé často vídali obrovského hada. Hověl si tam otočen kolem větve – a pískal. Nesyčel, ale pískal! Všichni se jej báli a kdo jej jen zahlédl, raději hned utekl. Až jednou tudy kráčel starý hodný soused z Klepačova. Ten se však nebál a klidně se blížil ke stromu. Had sklouzl dolů a rychle se před ním plazil dál a dál lesem. Dědík stále za ním. Plaz jej po chvíli dovedl k jedné skále. A tam šupl pod veliký balvan, co trčel z té skály ven. Muž se naklonil a hrábl holí pod kámen. Tu se k jeho nesmírnému překvapení vyvalila ven hromada peněz. Had stařečka za to, že mu neublížil a že se ho nebál, zavedl k pokladu. Ten soused se měl potom pěkně až do smrti. Teď už tam dávno žádný pískající had není, ale U hadový studánky se tam říká dodnes.

Prameny: Leoš Vašek: Od kojálu vítr fouká (Pověsti z Jedovnic a okolí). Vydalo Sdružení obcí - Blansko, Jedovnice, Kotvrdovice, Křtiny, Kulířov, Lipovec, Olomučany, Rudice, Senetářov, Vilémovice. Brno, 1998

Světýlko

Jeden mladý muž z Klepačova musel denně docházet do Rudice. Pracoval tam jako kopáč při těžbě hlinky. Domů se vracíval kolikrát až za tmy. Jednou, bylo to takhle na podzim, si zase vykračoval večerním lesem, tedy spíše opatrně našlapoval, než si vykračoval, protože nebylo vidět ani na krok.

Všude kolem bylo ticho jako v hrobě, jen tu a tam mu pod nohama zapraskala suchá větvička, až z toho začínal mít takový nepříjemně stísněný pocit. Rád by přidal do kroku, aby byl co nejdříve doma, ale v té černočerné tmě to prostě nešlo, i když tady znal, jak se říká, každý kámen.

A najednou se docela blízko před ním objevilo mihotavé světýlko. Vypadalo to, jako když někdo kráčí s lucernou. Budu mít společnost! zaradoval se mladík, to by mohl být Lojza, asi se někde zdržel. Zrychlil tedy, jak jen to šlo, aby neznámého světlonoše dohnal. Bude jim veseleji a cesta rychleji uběhne. Na světýlka, která noční poutníky lákají do záhuby, v tu chvíli ani nepomyslel. A jak se k tomu světýlku přibližoval, najednou si s překvapením uvědomil, že neslyší žádné kroky a že ta lucerna, nebo co to vlastně bylo, jako by se před ním vznášela ve vzduchu sama. Teprve teď mu došlo, co by to mohlo být. V tu ránu zůstal stát jako solný sloup, jen holí před sebou opatrně šmátral. Šmátrá - a ono nic, dočista nic! Prázdno!

Strachem celý ztuhlý se teď bál pohnout, udělat byť jen malinký krůček. Naštěstí zpoza černých mraků vykoukl na chvíli zvědavý měsíc, a chasník poznal, že stojí na samém okraji strmé rokliny, na jejímž dně se matně leskla černá vodní hladina a nad ní se mihotalo zrádné světýlko, jako by se mu vysmívalo. To víte, že si mládenec oddechl a hrůzou celý roztřesený opatrně couval pryč od té smrtonosné pasti.

Ale to nejhorší teprve mělo přijít. Světýlko se dalo opět do pohybu, v mžiku se vznášelo před ním a rázem se proměnilo v obludně veliké černé psisko, z očí mu sršely ohnivé jiskry a nenávistně na něj vyštěklo: „To ti sám čert dal ten nos, příště s sebou světlo nos!" Z dámy mu vyšlehl oslnivý plamen a pak se zničehonic vůkol rozhostilo ticho a tma tmoucí.

Mladík, strachy víc mrtvý než živý, ani nevěděl, jak se dostal domů. Když ho stará matka spatřila mezi dveřmi celého roztřeseného a s vyvalenýma očima, strašně mu vynadala, že místo toho, aby po práci spěchal domů, vysedává po hospodách. Na jeho povídám o světýlkách nic nedala a hnala ho do postele. Pravdou ale je, že ten chasník už nikdy nešel nočním lesem bez lucerny.

Prameny: Jiří Svoboda, "Nejkrásnější pověsti Jižní Moravy - z Moravského Krasu a okolí".Vydal Alpress, s.r.o. Frýdek-Místek v edici Klokan, 2008